Existující tvar je vždy přechodným stavem.
Zbytkové elementy struktury již rozpadlé "dotčené předměty" mohou plnit podobnou funkci jako vnější záznam (písemný popis, fotografie, video...), liší se však od něj způsobem, jakým se rozlišuje i magický zákon vnitřního souladu: na kontaktní - z principu doteku, a na analogický - z principu podobnosti. Ovšem i záznam může být vnitřním prvkem celkové struktury díla. Prvky rozpadlého tvaru mohou být buďto ponechány volně toku vlastních proměn - vlastnímu životu, nebo s nimi lze dále pracovat, a nebo jsou konzervovány a stávají se relikviemi. (Třetí kategorie otevírá širokou problematiku "principu muzea" týkající se fenoménu fetišizmu, který prostupuje nejen výtvarným uměním...)
"Prezentace" jako "vyložená akce" je prováděna čistě funkčními úkony. Fragmentární struktura elementárních demonstrací dostává novou orientaci tím, že se do otevřeného systému transformací zapojí sám autor. Tento krok vnáší do neuspořádanosti řád a určuje zaklenutí celého procesu.
Takový "gestalt" je nesen vnitřním smyslem a není ustrojen alegoricky, ale analogicky. Dílo pak nemůže být uchopeno jako věc, neboť je procesem předvedení a je zažíváno v aktivitě produkce.
U takové práce není možné určit fyzický prostředek - je v podstatě inter-mediální .
Takový artefakt není nositelem jediného významu - je otevřeným multidimenzionálním polem možností.
"Text" takovéto prezentace ruší vzdálenost mezi "psaním" a "čtením" - divák-účastník je zapojen do tvorby významu, autor se vzdává svého výsadního postavení a staví se vedle diváka jako spoluautor - v dialogu
Taková práce vychází ze specifiky místa, skrze formu prostředí zjevuje okamžitou přítomnost situace. Prostředí a architektura fungují jako energetické pole, do jehož rámce se nový tvar rozvíjí. Části tohoto tvaru se vynořují současně s celkem v jednotě řádu, kterým se řídí.
Takové představení je především zážitek.